DUNS SCOTUS (1265-1308), doctor subtilis, zvaný tak proto, že dovedl spatra, hbitě a břitce, ,jako když Samson pouta Dalilina zpřetrhal", vyvrátit 200 důvodů, jež dominikáni postavili proti učení o neposkvrněném početí; byl františkán, a františkáni byli s dominikány odevždy na kordy; jejich spor, nazíráno politicky, probíhal paralelně se zápasem papežů s německými císaři – dominikáni stáli na straně papežské, františkáni na císařské; v ohledu teologickém byla předmětem jejich sporu prastará otázka poměru rozumového poznání k náboženství zjevenému. Dominikáni, najmě Tomáš Akvinský (v. t.), snažili se sblížit teologii s filosofií tím, že se takměř vrátili k proslulé formulce „filosofie je služka teologie" hlavním úkolem rozumu bylo dokazovat, že pravdy zjevené neodporují rozumu. U Dunse Scota naopak začíná radikální rozchod víry a rozumového poznání: teologie je disciplína praktická, filosofie je čistá teorie. Tzv. pravdy zjevené byly u Tomáše vyvrcholením a korunou pravd, jichž se člověk dobral cestou rozumovou: tak např. člověk byl schopen dojít cestou dedukce k přesvědčení o existenci Boha; vyvrcholení a koruna tohoto úspěchu je pak zjevená nauka o trojjedinosti tohoto Boha – tajemství, na něž rozum už nestačí. Nic takového u Dunse Scota. Filosofie je u něho věda světská, která se má věcí božských co možno vzdalovati. Okruh teologických mystérií nepřístupných přirozenému poznání, např. vznik světa nebo nesmrtelnost duše, se tím podstatně rozšiřuje. Se otův žák William Occam (1285-1349) dokonce odmítl obvyklé důkazy boží jsoucnosti, jež byly až dosud východiskem racionální teologie. Racionální teologie je tím uváděna vniveč, takže zbývá jen teologie zjevená na jedné straně a světská věda a filosofie na straně druhé. Tady se objevují zárodky anglického empirismu, jímž se později měla ostře odlišit filosofie britská od filosofie pevninské: rozum, osvobozen od teologických záhad, mohl se klidně a nerušené zabývat věcmi tohoto světa.

Byl-li rozum osvobozen od víry, byla také víra osvobozena od rozumu a stala se bezprostředním předmětem vášně, lásky, vůle. Je to pro ni velká výhoda, neboť vůle stojí nekonečně výš než rozum; je svobodná, kdežto rozum je v jejím područí. Bez vůle by nebylo rozumového poznání, neboť naše představy, zprvu nejasné, zmatené (confusae), se stanou teprve tehdy jasnými, když vůle obrátí k některým z nich svou pozornost. Představy, které její pozornosti ujdou, zaniknou a zmizí: nemohu nic poznat, aniž bych to poznat chtěl. Vůle je aktivní, rozum pasivní. Člověk má neomezenou volnost rozhodnout se pro ten či onen čin; není ve svém jednání ničím determinován. Bůh není ve svém jednání o nic méně svobodný než člověk. Svatý Tomáš neměl pravdu, když tvrdil, že všechno dění na světě je odůvodněno uskutečňováním dobra: naopak, dobro je závislé na bOŽÍ vůli, něco je dobré proto, že Bůh tomu chtěl. Bůh mohl svět stvořit nebo nestvořit a mohl jej také stvořit jinak. Scotův žák Occam podtrhl tento důležitý bod mistrovy filosofie tlustými barvami. Bůh může proměnit i krádež a cizoložství v ctnost; může potrestat člověka, který nehřešil, a hříšníka může odměnit. Scotus a Occam jsou tedy radikální hlasatelé teorie tzv. .Jiberum arbitrium", naprosté svobody rozhodování.

Odluka víry a rozumu se projevuje také v psychologii scotistů. Kdežto u Tomáše lidská duše spojovala tento hmotný svět se světem andělů a Boha, Duns Scotus přiřkl člověku kromě inteligentní duše ještě duši živočišnou. Occam šel ovšem ještě dál a roztříštil tu inteligentní duši v množství samostatných sil.

Vrchol subtility subtilního doktora je jeho nauka o formách. Podklad veškerých stvořených věcí – dávejte pozor – hmotných i duchových jest látka tzv. prvoprvá, materia primo prima. Tato prvoprvá látka je sama o sobě naprosto neurčitá; určitost jí dodá teprv forma. Forma pak jest trojí: rodová – nejméně určitá, a tudíž látce prvoprvé nejbližší, dále určitější druhová a nejurčitější individuální. Rody, druhy a jedinci tedy vznikají spojením prvoprvé látky s formou rodovou, druhovou a individuální, jíž Duns Scotus říká toto st (haecceitas). Psi tedy vznikli, když k prvoprvé látce přistoupila rodová forma psovost, pudlíci vznikli z látky a druhové formy pudlíkovost a můj pudlík – jedinec jménem Argos vznikl z látky a totosti argosovost. Tato učenost vedla u Oceama k obnovení nominalismu (viz Universalie), podle něhož skutečné jsou jen jednotlivé věci a všeobecné pojmy jsou jen umělé výtvory rozumu, znamení (signa), vyjadřovaná slovy (nomina).

Duns Scotus byl člověk upřímně věřící a byl jistě poctivě přesvědčen, že svým odloučením rozumu od víry ochrání víru před útoky rozumové skepse. Tvrdí se, že s jeho filosofií začíná úpadek scholastiky, neboť zrušila harmonii mezi rozumem a vírou – neprávem, neboť této harmonie nikdy nebylo. Jeho učení obnovuje Tertulliánovo „credo, quia absurdum", věřím, protože předmět mé víry je nesmyslný. Na otázku, proč se Bůh stal člověkem, odpovídá Duns Scotus, že se mohl také stát kamenem; Occam zdokonaluje tuto sentenci slavným výrokem, že se mohl stát oslem. Ovšem co mohlo obstát před tisíci lety, v době apologetů, nemohlo obstát na prahu renesance. Occam si snad ani nebyl vědom, jak zle scholastice ublížil; konečný pád filosofických systémů začíná chvílí, kdy se staly směšnými.


[BACK]